Zde jsou pouze zápisky, které znáte z minulé verze, nové zážitky jsou v mém "Kalendáři událostí"
OBSAH
28-10-04Po
ranní
procházce a lehké vydatné snídani dodávající mi tu pravou energii jsem
se chtěl
opět odebrat do říše snů, ale to bohužel netrvalo dlouho, jelikož mě
čekala
cesta autem do již zmiňované zoo. Žádná závratná změna to pro mě ale
nebyla.
Jednoduše jsem si ustlal na podlaze. V zoologické zahradě
stačilo
pouze
vyřešit takové povinné formality jako je zaplacení parkovného a vstupné
a mohl
jsem se vesele vydat na průzkum neznámého prostředí. Ještě jsem byl
poučen o
tom, jak se v takovém prostředí mám chovat. A musím se
pochlubit!
Stal se
ze mě totiž vážný konkurent pro nejrůznější exotická zvířata.
V takovou
pozornost jsem ani nedoufal 
Ze všech
stran se ozývaly věty jako „to je ale
krásnej pejsek“ (v lepším případě štěňátko) nebo „Jé, podívej,
to
je malej
bígl!“nebo
„ten je krásně malovanej
jako z přehlídkového mola“. Že bych začal uvažovat o kariéře
ve
světě
módy? Ale přiznejme si to na rovinu. Já jsem skutečně roztomilý. Ale na
druhou
stranu ta nadměrná pozornost mi občas leze na nervy. Takže jsem po čase
přestal
těm lidem věnovat svou pozornost tj. hrdé ťapkání a žádné očuchávání.
Zvířátek
bylo k vidění skutečně mnoho, ale abych řekl pravdu, nebyl
jsem
z nich tolik unešený tak jako moji páničkové. Pár mou
pozornost
přece jen
zaujalo. Dobrá, budu konkrétnější. Nějací ptáci, co obývali stejnou
plochu jako
tučňáci, jsem nechtěl ani opustit, takže jsem byl násilně odtažen. A
pak může
být ještě řeč o nějakých kozách či koních. Nejsem si už jistý.
Mám-li
shrnout
tento zážitek několika větami, tak to bylo dosti náročné na moji
kondici, takže
jsem začal pomalu, ale jistě stávkovat. Dostalo se mi tedy té pocty být
nošen.
Moc se mi to ale nezamlouvalo a myslím, že jim by se to taky nelíbilo,
kdyby je
někdo při každým pohybu natřásal. Jinak to ale bylo fajn, sice trochu
vedro na
můj vkus.
3.
- 5. srpna 2004 - Pár
dní v Českém ráji
Vše se odehrálo tak rychle, až jsem pomalu nestačil
zírat. Páníček a panička začali kolem poledne uklízet jako diví,
zatímco já jsem si dával odpolední siestu. Naložili spoustu věcí do
auta plus těch mých pár švestek a jelo se směr Prachov. Jízdu jsem jako
vždy prospal. Drápat jsem se začal pouze v tom případě, pokud moji
páníčkové měli tendence zastavit, odejít pro něco někam a nechat mě
samotného v autě.
No, co říci o mém novém bydlišti, okolí bylo celkem
fajn, hlavně ta kamínková cesta mě zaujala a přišlo mi velmi zajímavé
v ní hrabat a hrabat, až to po mě páníčkové museli zase dávat do
původního stavu. Nevím, proč taková námaha, když mě to místo neustále
přitahovalo, takže to dělali do kolečka. Pak přijel majitel, prohlásil
o mě, že jsem trhač. Považuji to za vtip
. Následovalo ubytování a první badatelská cesta a bohužel
(to platí spíš pro páníčka) i obdivné poznámky, kterým neuniknu, ať už
přijedu nebo doťapkám po svých kamkoliv na návštěvu. Nejhorší snad jsou
ti, co dělají takové to mlaskaní pusou, když je neuznám za vhodný
objekt k prozkoumání, a myslí si, že přiběhnu na potkání. Dostal
jsem novou přezdívku, a to maxipes Fík podle toho psíka
z večerníčku. Ten je ale mnohem větší než já, takže nemám tušení,
kde na to přišla. Zřejmě ta věc, co promítá pohyblivé obrázky,
zkresluje
Cesta nebyla dlouhá, ale překvapil jsem své páníčky, protože
schody vedoucí Císařskou chodbou pro mě nepředstavovaly takovou zátěž,
jak si původně mysleli. Přesto jsem neunikl nošení v náruči.
Mimochodem podle poznámek mých páníčků jsem vypadal velice šťastně,
nadšeně jsem běhal pln energie a vše prozkoumával. A musím prásknout na
svého páníčka, že neumí zrovna moc dobře běhat, protože ten držkopád,
co předvedl, stál za to. Jinak to bych nebyl já, abych se nepředvedl.
Ráno po mě byla nalezena loužička v předsíni našeho pokoje. No jo,
co mám ale dělat? Dveře si přece sám neotevřu a nějak jsem možná byl
nesvůj z toho nového prostředí, takže to bylo raz dva. Jinak umím
nový kousek, a to skákat na postel. Je to tam měkoučké a to se mi moc
líbí, ale jak říkám, co mám rád já, nemusí potěšit páníčky, pořád mě
vyháněli
Možná
by neškodilo
situaci trochu více přiblížit pro ty nezasvěcené,
že. Skončila totiž
dřív než začala. Přerušil ji vydatnej deštík. Co
deštík, vlastně
liják. Takže během několika vteřin se z nás staly tři
zmoklé slepice.
Páníček se to snažil brát s humorem, že prý
už má dokonalou představu o
zmoklé slepici, když vidí mě. Taková
urážka
.
4.
září 2004 - Jak
jsem ulovil
dobrůdku z grilu
I tak bych mohl
nazvat dnešní historku.
Páníčkové byli totiž pozváni od
svých kamarádů na zahradní grilování,
a protože neměli to srdce mě
nechat samotného na chalupě, vzali mě s sebou. Teda řeknu Vám, to bylo
vyloženě utrpení,
sedět tam a čichat ty rozmanité vůně linoucí se z
grilovaného masíčka.
Hned bych si taky jeden kousíček dal, ale nebylo mi to
dopřáno
Nevzdal
jsem to, sice ten gril hrozně pálil, takže sem neměl šanci něco
ukořistit, ale znáte to přísloví "
Dočkej času jako husa klasu." Tak
jsem čekal a čekal a čekal. A co se nestalo? Gril už nebyl tak
rozpálenej a masíčko, které se tam smažilo ve
vlastní šťávě, bylo na
dosah. Využil jsem tedy nestřeženého okamžiku, přiblížil
jsem se a
čapnul ho do tlamičky. Trochu to zabolelo (přece jen to bylo
horký). To
ošem vůbec nezkazilo mé nadšení z dokonalého
úlovku. To však nemohu
prohlásit o paničce a páničkovi. Byla tu jistá
snaha zbavit mě té
"odporné věci", ale po chvíli neúspěšně
vypadající honičky to páníček
vzdal a dal mi pokoj. Uznal, že mě ve tmě nebude honit po zahradě,
zvlášť když ten rychlejší sem já.
A
já?
Konečně jsem si v
klidu mohl vychutnat svůj úlovek. Mňam, mňam....
Páníček
i jeho kolega měli problém ho udržet na
zadních sedadlech. Konečně jsem dorazili
do práce, doufal jsem, že alespoň tady budu mít trochu
klidu, ale páníček mě tady zavřel a šel
ven za tou velkou obludou.
Vůbec
se mi nevěnoval, jen mi nadával,
že ho neposlouchám, a divíte se mi, když na mě kašle?? Páníček se
konečně vrátil,
ale vůbec si se mnou nehrál, začal pracovat, to
se mi taky moc nelíbilo, tak jsem byl pěkně
naštvanej

,
a začal jsem mu okusovat boty. Jak si
toho všimnul, hned mi vynadal. Asi víte jak mi muselo bejt. Páníček
zase někam odběhl a ani piškot mi nedal, tvářil se hrozně přísně. Po
svém návratu
se mi snažil vysvětlit, že musel honit tu obludu, co už podruhé utekla.
No,
moc sem mu nevěřil. Ale za chvíli jí přitáhli k nám a už zase bylo po
klidu.
Ten hroznej usurpátor mi vychlastal vodu z misku a strašně mě pak
oslintal.
No proste hrůza. Musel sem to snášet, protože ta obluda byla přece jen
trošku větší, naštěstí se jí rychle zbavili, a já sem si mohl jít
konečně
lehnout. Ale páníčkovi jsem to jen tak neodpustil, nebavil jsem se s
nim celý den.
22.
září 2004 - Mé
seznámení s vanou
Bylo
to
peklo. Ocitl jsem se v nějaké bílé nádobě a čekal jsem, co se bude dít.
Ovšem že jsem se snažil dostat se z té věci ven. Bohužel bez úspěchu.
Sprchové očistě jsem neunikl. Své znechucení jsem dával najevo takovým
pro páníčka zvláštním mručením, které u mě ješte neslyšeli. Jak už jsem
upozorníl, zdrhnout jsem nemohl, protože jsem byl držen. Na obranu mých
páníčku musím říct, že postupovali podle knížky od jedné paní, co se
plemenem bíglů dosti zabývá, takže se mi dostalo náležité péče. Dovolím
si ale podotknout, že ta jejich péče mě skutečně dojímala. Poté, co ta
jejich mycí akce skončila, čekalo mě ješte šetrné vysušení ručníkem,
abych nenastydl a aby toho nebylo málo, tak i podrobná fotodokumentace,
která se naštěstí moc nevydařila.
. Nejprve
moje volba padla na
postel. Pěkně jsem to zahrabal do deky a čumáčkem ještě decentně
uhladil. Bohužel má činnost nezůstala bez povšimnutí. Panička skrýš
objevila. Tak jsem začal hledat další. Tentokrát jsem si
vybral
roh u skříně. Jenže ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem to zahrabat
, ten
koberec prostě nešel nijak upravit. Ze zoufalství
jsem
spustil svůj štěkot. Panička byla hned u mě, aby mi pomohla. Jednoduše
můj úlovek něčím zakryla. Gesto to bylo hezké, ale mně to stejně
nedalo. Řekl jsem si, že své štěstí zkusím potřetí. Tentokrát jsem
dosáhl jistého stupně spokojení, pamlsek jsem čumáčkem zasunul mezi
jakousi mezeru u postele. A konečně měla má dušička klid
a já se
mohl v klidu věnovat jiné činnosti.
Dokázal jsem si totiž poradit s bábovkou, která ležela
na kuchyňské lince. Jistě, za jejich přítomnosti bych si netroufl, ale
v nestřeženém okamžiku a v naprosté tichosti jsem provedl složitý
zákrok a pochutnal jsem si na čerstve upečené bábovce. Bohužel v tom
nejlepším přišla panička a moji činnost mi zakázala
, takže zase nic. Škoda.
....
nerespektuji určité povely, odbíhám za stopou a občas odmítám příjít
zpět. Podle mého názoru nic zvláštního. Ale asi nechtějí na mě někce
čekat mooooooooooc dlouho, jak je u nás bíglíků zvykem, že.
A co jsem si z první hodiny odnesl? Hned ta skvělá věta na začátku od
nějakého chlapka, když sem přišel, byla super. Zřejmě patřil mezi
nějaké ty cvičitele. Pomalu zděšeně zvolal: "Ježišmarja, bígl!" Byl
jsem skutečně v sedmém nebi
Takové
přivítání, to sem ani nečekal. Ale neuběhlo ani 10 minut a já se dočkal
další slovní perly, a to pří rozdělování nás pejsků s páníčkama do dvou
skupin. To bylo velmi vtipné. Ten samý pán pronesl větu "Ty si vem toho
bígla, ja budu mít co dělat s tímhle neposlušným psem." (bohužel vás
musím zklamat, ale jméno dotyčného pejska a jeho rasu jsem v paměti
neudržel). No, dělal jsem jako že jsem to vůůůůůůůůůbec neslyšel. Takže
nakonec jsem skončil ve skupině s takovým malým zakrslým černým
pudlíkem, belgickým ovčákem a klasickým vlčákem tedy fenkou, jejíž
panička velmi dávala najevo, jak je její pejsek ten nejbáječnější a
nejchytřejší, a tak nějak se mi zdálo, že čekala na okamžik, kdy se
bude mluvit o bíglí povaze, aby si přisadila. Její sousedi mají totiž
taky bígla a ten se vrací po celých dvou dnech (ksichtík ironie). Jak
hrozné. To by si její fenka nedovolila. Ale vlčák je přeci jen něco
úplně jiného... Mně osobně se zamlouvala Aira, šestiměsíční fenka
rhodéského ridgebacka. Myslím, že nás bylo celkem šest, ale nejsem si
jistý, jestli poslední psí kamarád byl taky vlčák či jestli tam patřil
ještě jeden pejsek. Moje pamět selhala a paničky taky o páníčkovi
raději ani nemluvím 
Jak říkal ten cvičitel, cituji "cvičák je od toho, aby
se tu cvičilo a ne hrálo". Naštěstí mám hodnou paničku a ta se mou
pozornost snažila přilákat takovým provazem s míčkem na přetahování.
Nejprve jsem předstíral nezájem, ale pak jsem se zapojil do hry. Celá
tahle testovací činnost spočívala v tom, zda si panička se mnou dobře
hraje. Je to v pohodě, testem prošla
Jak jsem zjistil, tak nejčastějším povelem, který se
neustále procvičoval, abychom ho náhodou nezapomněli, bylo přivolávání,
a to na nejrůznější způsoby. Buď jsem byl v houfu s ostatníma a panička
si mě musela přivolávat, a nebo mi panička někam zdrhala, což se mi
tedy vůbec nelíbilo (psi lektor mě k ní nechtěl pustit, dokud nebyla v
nějaké dostatečné vzdálenosti), a pak si mě přivolávala a vždy jsem
dostal malou odměnu. Mimochodem všem páníčkum bylo vytýkáno, že jejich
povely nejsou moooooc hlasité a že na delší vzdálenost bychom my pejsci
nereagovali. Takže se začali více snažit. Jako další cvičící prvek se
objevil povel "k noze". To byla celkem zábava. Panička mi před čumaček
dala pamlsek a já za ním běhal a přítom mi neustále opakovala ten
úžasný povel
a po
několika krocích mě vždy odměnila. Páníček mé snažení označil spíše
jako takové poskakování než chůzi u nohy, ale známe to přísloví, že
každé začátky jsou těžké a že trpělivost přináší růže. A abych
nezapomněl, tak se ještě procvičoval povel "sedni". Tedy já to tak
alespoň cítím, protože díky páníčkum tento cvik už nějakej ten pátek
zvládám téměř dokonale.
Co říci závěrem? Po hodince tohoto namáhavého cvičení, kdy jsem musel
udržovat neustále pozornost, jsem se cítil velmi, ale velmi unaven, a
proto už v autě jsem spokojeně usnul. A ve svém spánku jsem pokračoval
i doma, kde jsem se přesunul na své odpočívadlo a nabíral jsem síly na
večerní procházku.

. Takže
jsme skotačili kolem paniček a motali se do vodítek.
Taky dobrý způsob. Kolemjdoucí se nad námi nezapomněli rozplývat, jak
jsme krásní pejsci, ale to je jen taková malá poznámečka. Panička
"Cooky" si mimochodem postěžovala, že si s její fenečkou nikdo nechce
hrát a že jsem vlastně první pejsek, kterej projevil zájem. Tomu se mi
ani nechce věřit. "Cooky" se mi mooooooooc zamlouvala. Já těm psům
nerozumím. I když je pravda, že ne každej hafan, se kterým se chci
seznámit, se tváří přívětivě ne-li nadšeně.
Pokud k
tomu
ale mohu něco říci, tak když jsem je osobně potkal i s tim jejich
bíglem, tak ho hned postavili do latě. Pořád mu říkali "nesmíš" apod. a
ani poznámku ke mně neutrousili. To se mě tak trochu dotklo, ale nebylo
to tak tragický.
Chápu, že měl před sebou zkoušky a
oni jistě
chtěli, aby měl co nejlepší výsledek.
. Další problém byla chůze u nohy, zase
sem byl použit
jako názorná ukázka a moje panička byla pokárána, že je na mě moc
hodná. Pokud k tomu mohu něco dodat, tak bych řekl, že to není na
škodu
. Ale slibuju, že se budu snažit
dělat pokroky. K této části
ještě patří "K NOZE" s různými obraty jako je např. o devadesát stupnů
doprava či doleva nebo úplné otočení. V tom mám taky trochu zmatek, ale
není to nejhorší. Chybami se přece "pejsek" učí. Co se týče povelů
"SEDNI" a "LEHNI", tak ty podle mého názoru zvládam velmi dobře. Ale
dnes
jsme se učili i nový prvek, a to APORT. Velmi veselá záležitost
.
Obdržel jsem pochvalu. Jako moje aportovací věc posloužil můj oblíbený
plyšový hroch, který mě provází od mého příjezdu do mé budoucí rodinky,
takže to pro mě bylo atraktivní. Panička zavolala "APORT", já se
vyřítil, uběhli jsem asi šest kroků, já ho ulovil a hrdě si ho nesl a
panička se o něj se mnou přetahovala. Takže to bylo celkem fajn.
Ostatní pejsci měli většinou klacíky, což prý není ta nejšťastnější
volba. Proč, tak po tom nepátrám, i když to pan cvičitel vysvětloval.
Tuto srandu máme ve volných chvílích opakovat maximálně třikrát, a
pokud se nám to nepovede, tak to proložit něčím, za co nás páníček může
pochválit. Takže sedni nebo lehni to jistí
. No co ještě říci, tak
zase na další hodině. A doufám, že tentokrát to bude probíhat klasicky
na cvičišti, jinak to bude zase hektický, protože jak říkala panička,
byla cítit taková napjatá atmosféra.
Chyrá
paní s fenkou vlčáka měla dnes ještě jeden problém. Její fenečka dělá
to samé hopsání co já, což mě překvapilo, protože jsem žil v domění, že
je to jen moje specialitka.
. Páníčky překavapila moje rekce,
když jsem
viděl paničky maminku, to bylo radosti ze setkání po tolika týdnech.
Nestačil jsem nadšením vrtět ocáskem.... Navíc velmi oceňuju, že mám
možnost vegetit na balkoně a pozorovat, co se děje na ulici (jedna z
mých oblíbených činností, což jste jistě zaregistrovali, pokud jste
navštívili moji fotogalerii), a pak vždy nějaká věc na hraní a jídelní
servis. 
. No jo, jenže jim to dlouho
nevydrželo. Nebylo jim moc
teploučko, ale já se jim nedivím. To by taky nesměli pořád stát na
místě a jen občas přešlápnout nožku přes nožku. To my jsme si pěkně
provětrali kožíšky. Hráli jsme si na honěnou, bohužel já byl ten, kdo
nestíhal. Cookie je trošičku mladší než já a taky menší, ale nebudu se
zabývat popisem, raději se na ni rovnou podívejte. Jako snadno
překonatelné překážky nám posloužilo několik stromků a jedno větší
křoví, kde bylo mnoho zajimavostí, které jsem si přinášel jako např.
rpzné kelímky a obaly, ale někdo se mi je pořád snažil sebrat, protože
to zrovna nebyly vhodné věci na hraní
. Tak jsem
se rozhodl
najít si něco, co nebude tak odpuzující, a dal jsem se do okusovaní
větví borovice, samosebou jen těch, na které jsem tlamičkou dosáhl.
Jenže i tak jsem neměl chvílku klidu si je vychutnat. Cookie mi je
chtěla zabavit, což se mi nejevilo jako dobrý nápad, takže se znovu
hrálo na honěnou. Páníček se snažil vše zdokumentovat, tak uvidíme,
jestli jeho snažení přinese nějaké to ovoce. Nakonec jsme z placu
odcházeli každý se svou větývkou s tím, že za týden se uvidíme znovu.
Doma jsem se stočil pěkně do klubíčka a oddal jsem se snění a
následnému spánku, což potvrzuje moje
poloha .
.
První nejlépe vystihuje věta "Hmmm,
tak co tu máme asi
zajímavého. Co myslíš Cookie?" a ten druhá "Jestlipak mi něco dají,
když tak pěkně sedím?"
No, co říci ke zmiňovaným povelům.
Musím se
pochlubit, že jsem povel odložení vsedě zvládl společně ještě s jedním
psíkem z naší partičky hned na poprvé a dostal jsem tak poprvé
pochvalu. Úžasný pocit. Zato tento povel v pozměněné variantě se mi
nelíbil, protože se mělo ležet na zemi. Ale to jsem nebyl jediný.
Taková Aira odmítala pořád a pořád. Moje panička na radu pana cvičitele
použila lehce donucovací prostředky ve stylu, že když se rozhodla pro
vyslovení povelu, tak ho prostě budu muset splnit, i když nechci,
jelikož panička je ona. Takže mi nezbylo nic jiného než se mírnému
tlaku v oblasti lopatek podrobit
.
Ale bylo to velmi komické a panička pak vypadala jako po boji, jelikož
země byla trochu blátivá, mokrá i studená. Samá pozitiva, že. A než
jsem úplně odešel ze cvičáku, stihl jsem se jestě pozdravit s
Cookie, která teprve začala do kurzu chodit.
. Cestou
jsme potkali paničku s Jackie, což je trochu odrostlejší štěně
labradora, a motání vodítek se stalo ještě více zábavnější. Panička mi
hned domluvila společné večerní venčení, abych se pořádně vyblbnul a
šel se hned po návratu domu odebrat do svého pelišku a vydržel tam až
do rána.