jsem byl s páníčkem v petshopu, kde mi koupil něco dobrýho a taky mě zvážil. Měl jsem 3,9 kg. Koupil mi nějaký Royal Canin, byl skutečně mnohem lepší než Acana, která mi moc nejela.

se mnou byl pániček opět v tom obchodu a koupil mi opět pořádnej žvanec. Tentokrát Purinu Pro Plan, teda musim Vám říct ta je fakt dobrá, tu bych mohl jíst pořád, ještě mi koupil nějaké dobroty na žvejkání,  taky jsou moooooc dobrý. Doufám, že u toho dobrýho jídla vydržím. Už nechci experimentovat. Páníček si našel dobrý obchod a je taky spokojenej. A taky jsem přibral, vážil jsem 5 kg.

Páníček a panička se rozhodli, že pro mě uspořádají takový menší výlet do pražské zoologické zahrady TROJA, z čehož logicky vyplývá, že jsem byl drasticky probuzen už v 8:00. Uznávám, že jsem sice měl hrací tendence kolem 7. hodiny, ale byl jsem ukolébán znovu ke spánku.

No, každopádně po tomto zážitku sem byl opět donucen nastoupit do auta  a ocitl jsem se na Strahově. Aspoň tak se tomu místu říká. Zde mě radostně uvítali, ale mě zajímalo jediné. Svalit se na zem a zaujmout polohu spací, což mi vydrželo tak dvě hodiny. Po nabrání sil jsem začal opět ukazovat svoji energii. Což jsem především projevoval svou tohou vše zajimavé prozkoumat, takže jsem paničce částečně bráníl ve vykonávání její brigady. Pro názornou ukazku přikládám několik svých aktivit: běhání po chodbě spojené s veselým štěkotem (bylo to pěkně slyšet), hra na honěnou s obrovským smetákem a veselé provokování kolemdoucích. Samosebou tyto činnosti mě trošku vyčerpaly, takže jsem si opět pohodlně ustlal, a probudil jsem se v okamžiku, kdy si pro mě přijel páníček, aby moji společnou návštěvu s paničkou ukončil a odvezl mě do mého domova.

Páníček mi koupil další 3 kg Puriny, sem  moc rád, protože jsem u něj v práci jedl nějakej blaf, až mi z toho bylo blbě a to žrádlo mě zase postavilo na nohy, že sem pořádně prohnal 2,5 letou fenku americkýho kokršpaněla. dlouho mě zase páníček nevážil, tak ani nevim kolik mám.

Dneska se mi povedla velmi dobrá věc. Paničce to přišlo docela k smíchu, ale páníček už tak velkým nadšením neoplýval. No, abych to zkrátil. Když si moji páníčkové připravují postel, tak se musí otevřít úložný prostor, kde jsou umístěny peřiny a polštáře a prostěradla. A já jsem považoval za dobrý nápad tam vlézt. Bylo to pěkně měkoučké a mě to možná připomnělo ten spacák, takže jsem spustil svůj malý vodopád. Paničce bylo podezřelé, co tam dělám, takže mě přistihla při činu. Přišlo jí to komické, ale pak si uvědomila, že mě musí pokárat, abych to náhodou někdy v budoucnu nechtěl zopakovat. 

Vše se odehrálo tak rychle, až jsem pomalu nestačil zírat. Páníček a panička začali kolem poledne uklízet jako diví, zatímco já jsem si dával odpolední siestu. Naložili spoustu věcí do auta plus těch mých pár švestek a jelo se směr Prachov. Jízdu jsem jako vždy prospal. Drápat jsem se začal pouze v tom případě, pokud moji páníčkové měli tendence zastavit, odejít pro něco někam a nechat mě samotného v autě.

No, co říci o mém novém bydlišti, okolí bylo celkem fajn, hlavně ta kamínková cesta mě zaujala a přišlo mi velmi zajímavé v ní hrabat a hrabat, až to po mě páníčkové museli zase dávat do původního stavu. Nevím, proč taková námaha, když mě to místo neustále přitahovalo, takže to dělali do kolečka. Pak přijel majitel, prohlásil o mě, že jsem trhač. Považuji to za vtip . Následovalo ubytování a první badatelská cesta a bohužel (to platí spíš pro páníčka) i obdivné poznámky, kterým neuniknu, ať už přijedu nebo doťapkám po svých kamkoliv na návštěvu. Nejhorší snad jsou ti, co dělají takové to mlaskaní pusou, když je neuznám za vhodný objekt k prozkoumání, a myslí si, že přiběhnu na potkání. Dostal jsem novou přezdívku, a to maxipes Fík podle toho psíka z večerníčku. Ten je ale mnohem větší než já, takže nemám tušení, kde na to přišla. Zřejmě ta věc, co promítá pohyblivé obrázky, zkresluje Cesta nebyla dlouhá, ale překvapil jsem své páníčky, protože schody vedoucí Císařskou chodbou pro mě nepředstavovaly takovou zátěž, jak si původně mysleli. Přesto jsem neunikl nošení v náruči. Mimochodem podle poznámek mých páníčků jsem vypadal velice šťastně, nadšeně jsem běhal pln energie a vše prozkoumával. A musím prásknout na svého páníčka, že neumí zrovna moc dobře běhat, protože ten držkopád, co předvedl, stál za to. Jinak to bych nebyl já, abych se nepředvedl. Ráno po mě byla nalezena loužička v předsíni našeho pokoje. No jo, co mám ale dělat? Dveře si přece sám neotevřu a nějak jsem možná byl nesvůj z toho nového prostředí, takže to bylo raz dva. Jinak umím nový kousek, a to skákat na postel. Je to tam měkoučké a to se mi moc líbí, ale jak říkám, co mám rád já, nemusí potěšit páníčky, pořád mě vyháněli

Musím si postěžovat na svého pánička a paničku, nejprve mi slibujou procházku po lesoparku a nakonec z toho nebylo nic   Možná by neškodilo situaci trochu více přiblížit pro ty nezasvěcené, že. Skončila totiž dřív než začala. Přerušil ji  vydatnej deštík. Co deštík, vlastně liják. Takže během několika vteřin se z nás staly tři zmoklé slepice. Páníček se to snažil brát s humorem, že prý už má dokonalou představu o zmoklé slepici, když vidí mě. Taková urážka  .
 

Pozn.: Umím chlemstat vodičku z takovýho kamene, ze kterého pomocí nějakého mechanismu teče vodička a tu já rád... Pěkně si na ten kámen vyhopnu a čekám, až se objeví voda. Dřív sem pil vždycky z ruky, kdy mi pániček udělal takovou mističku a panička mi tam z láhve lila přísun tekutin. To už praktikuju jen na výletech, kde takové novinky nejsou.

Jednou mě ráno čekalo nemilé překvapení. Kolega, se kterým můj páníček jezdí do práce, měl v autě nalezence. Byl to 1 roční zlatý labrador. Celou cestu mě utiskoval a já neměl čas dospat to, co bych ještě potřeboval. Lezl za mnou i na přední sedadlo, kam jsem se šel schovat  před tím obrem, ale marně. Páníček i jeho kolega měli problém ho udržet  na zadních sedadlech. Konečně jsem dorazili do práce, doufal jsem, že alespoň tady budu mít  trochu klidu, ale páníček mě tady zavřel a šel ven za tou velkou obludou.  Vůbec se mi nevěnoval, jen mi nadával, že ho neposlouchám, a divíte se mi, když na mě kašle?? Páníček se konečně vrátil, ale vůbec si se mnou nehrál, začal pracovat,  to se mi taky moc nelíbilo, tak jsem byl pěkně naštvanej , a začal jsem mu okusovat boty. Jak si toho všimnul, hned mi vynadal. Asi víte jak mi muselo bejt. Páníček zase někam odběhl a ani piškot mi nedal, tvářil se hrozně přísně. Po svém návratu se mi snažil vysvětlit, že musel honit tu obludu, co už podruhé utekla. No, moc sem mu nevěřil. Ale za chvíli jí přitáhli k nám a už zase bylo po klidu. Ten hroznej usurpátor mi vychlastal vodu z misku a strašně mě pak oslintal. No proste hrůza. Musel sem to snášet, protože ta obluda byla přece jen trošku větší, naštěstí se jí rychle zbavili, a já sem si mohl jít konečně lehnout. Ale páníčkovi jsem to jen tak neodpustil, nebavil jsem se s nim celý den.

Nevím, co to mého páníčka popadlo, ale rozhodl se, že po dnešní procházce v lesoparku jdu nekompromisně do vany, jelikož jsem se o něco moooooc "ošklivého a smradlavého" ušpinil.. Paničku samozřejmě požádal o asistenci. Určitě moc dobře tušil, že by mě samotného nezvládl. Umím býti dosti zákeřný, pokud se mi provádí něco, co je mi, jak se říká proti srsti, i když je to pro dobro věci.

Pozor hlášení! A to dosti důležité, takže mu věnujte náležitou pozornost. Prostě mi to nedá a musím se pochlubít svou šikovností. Ve věku pěti měsíců jsem při provozování své potřeby zvedl nožku. Páníčkové jsou na mě hrdí. Zatím to ale není úplně autometický, ale každý z vás jistě zná to přísloví, že každý začátek je těžký.

Rozhodl jsem se svoji dnešní story pojmenovat titulkem vhodným pro noviny:  Dobrodružství s pamlskem. Dnešní den byl totiž ve znamení ukrývání předmětů. Dostal jsem od paničky pamlsek na usmířenou. Po dlouhé době jsem byl opět odsouzen k nucené samotě, netrvala sice celých osm hodin, ale dvě hodiny bohatě stačily. Ale zpatky k tématu. Místo abych si na něm pochutnal, začal jsem hledat co nejvhodnější místo. Skutečně zapeklitý oříšek . Nejprve moje volba padla na postel. Pěkně jsem to zahrabal do deky a čumáčkem ještě decentně uhladil. Bohužel má činnost nezůstala bez povšimnutí. Panička skrýš objevila. Tak jsem začal hledat další.  Tentokrát jsem si vybral roh u skříně. Jenže ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem to zahrabat ,  ten koberec prostě nešel nijak upravit. Ze zoufalství jsem spustil svůj štěkot. Panička byla hned u mě, aby mi pomohla. Jednoduše můj úlovek něčím zakryla. Gesto to bylo hezké, ale mně to stejně nedalo. Řekl jsem si, že své štěstí zkusím potřetí. Tentokrát jsem dosáhl jistého stupně spokojení, pamlsek jsem čumáčkem zasunul mezi jakousi mezeru u postele. A konečně měla má dušička klid a já se mohl v klidu věnovat jiné činnosti.

Při nakupování na trhu (teda aby bylo jasno, já sem nic nenakupoval, to páníčkové šli pro zeleninku) jsem shodou okolnosti narazil na jednu mooooooooooc zajimavou psí slečnu. A hádejte, co byla zač? Nevíte. Nebudu samozřejmě dlouho napínat, a to sladké tajemství vám rád prozradím. Byla to "Cooky" - tříměsíční štěnátko bígla. V rámci možností jsme se vesele pustili do seznamování formou hry. Škoda jen, že jsme se nemohli pořádně proběhnout někde na paloučku, což prakticky nebylo možné,. Nikde žádný v blízkosti nebyl .  Takže jsme skotačili kolem paniček a motali se do vodítek. Taky dobrý způsob. Kolemjdoucí se nad námi nezapomněli rozplývat, jak jsme krásní pejsci, ale to je jen taková malá poznámečka. Panička "Cooky" si mimochodem postěžovala, že si s její fenečkou nikdo nechce hrát a že jsem vlastně první pejsek, kterej projevil zájem. Tomu se mi ani nechce věřit. "Cooky" se mi mooooooooc zamlouvala. Já těm psům nerozumím. I když je pravda, že ne každej hafan, se kterým se chci seznámit, se tváří přívětivě ne-li nadšeně.

No, není zrovna mým zvykem si na něco stěžovat, ale o tomto nepříjemném faktu se prostě zmínit musím. Jak už jistě všichni víte, chodím na lekce základní  poslušnosti. To není žádná novinka, že. Každý taky ví, že se cvičí v určitém prostoru, který je k tomu určen, o čemž se v tomto případě mluvit nedá. Přijedeme klasicky ve stejnou hodinu na místo konání, ale tam probíhaly nějaké psí zkoušky, takže jsme nemohli ani dovnitř.

Jen taková vsuvka pro zajímavost. Páníček si všiml nějakého auta, který byl originální v tom smyslu, že měl bíglí dekorace jako např. samolepka na kufru, nějaká stínidla na okna apod., z čehož usoudil, že se zřejme jedná o příznivce bíglů Pokud k tomu ale mohu něco říci, tak když jsem je osobně potkal i s tim jejich bíglem, tak ho hned postavili do latě. Pořád mu říkali "nesmíš" apod. a ani poznámku ke mně neutrousili. To se mě tak trochu dotklo, ale nebylo to tak tragický. Chápu, že měl před sebou zkoušky a oni jistě chtěli, aby měl co nejlepší výsledek.

Bohužel ty jejich zkoušky se nějak protáhli, takže ve dvě hodiny, když se sešla celá naše partička a udělala se prezentace, vydali jsme se úplně jiným směrem, než jsme čekali. Přiblížím ... nebyl to cvičák, ale nějaká louka poblíž, která nebyla nijak vymezená. Pár metrů od ní se nacházely koleje a uprostřed zase cesta pro lidi i jejich vozidla. Super podmínky na cvičení. Na začátku nás čekalo opakování. Hned na úvod to bylo přivolání a povel "KE MNĚ". Já soutěžil s tou fenkou vlčáka od té chytré paní a vyšel jsem z toho jako vítěz. Páníčka samosebou byla vyslána několik metrů ode mě a měla si mě zavolat. No něpříběhl jsem hned. Pustili jsme se do psích hrátek, ale pak jsem si uvědomil své povinnosti a vyrazil jsem jako první ke své paničce. Což se o mé soupeřce říct nedalo. Ta následovala mou stopu a teprve na hrozby cvičitele nabrala směr panička. Takže jsme vyrovnaní. Minule jsem něco podobného udělal totiž já.

Teď si vzpomínám, že jsem zapomněl uvést jednu podstatnou změnu ... necvičíme totiž už ve skupinkách jako poprvé, ale tentokrát už několik lekcí všichni dohromady. Naše smečka se rozrostla o jednoho loveckýho psa (takovej černobílej fešák, má podobný zájmy jako já tj. poletující lístečky, odbíhání za stopou a neustálé rejdění čumákem u země, aby náhodou nepropásl něco zajímavého), pak je tu ještě Natálka (dosti nervozní fenka, pořád kňučí a hlasitě se projevuje), Arnie neboli Arnošt (ten má v oblibě sýry) a určitě ještě jeden vlčák. No Nátálka s námi dlouho nezůstala, její panička nevydržela zřejmě s nervama, tak nás předčasně opustily. No nevím, jestli to byl dobrý nápad, ale na druhou pan cvičitel povídá, že pokud není páníček naladěn na cvičení, nemá se do něho raději vůbec pouštět. To jen tak na vysvětlenou. Ale zpět k dnešní hodině.

Po přivolávání na různé způsoby, následovaly povely "K NOZE" (též v různých variantách), ale to mi pořád moc nejde, navíc si nesedám přímo k noze, takže pan cvičitel paničce názorně ukazoval za moji asistence, jak to dělat pořádně. Ale mě se tedy moc nechtělo..... takže budeme to muset vylepšit . Další problém byla chůze u nohy, zase sem byl použit jako názorná ukázka a moje panička byla pokárána, že je na mě moc hodná.  Pokud k tomu mohu něco dodat, tak bych řekl, že to není na škodu . Ale slibuju, že se budu snažit dělat pokroky. K této části ještě patří "K NOZE" s různými obraty jako je např. o devadesát stupnů doprava či doleva nebo úplné otočení. V tom mám taky trochu zmatek, ale není to nejhorší. Chybami se přece "pejsek" učí. Co se týče povelů "SEDNI" a "LEHNI", tak ty podle mého názoru zvládam velmi dobře. Ale dnes jsme se učili i nový prvek, a to APORT. Velmi veselá záležitost . Obdržel jsem pochvalu. Jako moje aportovací věc posloužil můj oblíbený plyšový hroch, který mě provází od mého příjezdu do mé budoucí rodinky, takže to pro mě bylo atraktivní. Panička zavolala "APORT", já se vyřítil, uběhli jsem asi šest kroků, já ho ulovil a hrdě si ho nesl a panička se o něj se mnou přetahovala. Takže to bylo celkem fajn. Ostatní pejsci měli většinou klacíky, což prý není ta nejšťastnější volba. Proč, tak po tom nepátrám, i když to pan cvičitel vysvětloval. Tuto srandu máme ve volných chvílích opakovat maximálně třikrát, a pokud se nám to nepovede, tak to proložit něčím, za co nás páníček může pochválit. Takže sedni nebo lehni to jistí . No co ještě říci, tak zase na další hodině. A doufám, že tentokrát to bude probíhat klasicky na cvičišti, jinak to bude zase hektický, protože jak říkala panička, byla cítit taková napjatá atmosféra.

Pozn.:
Mimochodem nedá mi to, abych neutrousil malou poznámečku. Chyrá paní s fenkou vlčáka měla dnes ještě jeden problém. Její fenečka dělá to samé hopsání co já, což mě překvapilo, protože jsem žil v domění, že je to jen moje specialitka.