Páníčeka panička se rozhodli, že pro mě uspořádají takovýmenší výlet do pražské zoologické zahrady TROJA, z čehožlogickyvyplývá,že jsem byl drasticky probuzen už v 8:00. Uznávám, že jsemsiceměl hrací tendence kolem 7. hodiny, ale byl jsem ukolébán znovu ke spánku.

No,každopádně potomto zážitku sem byl opět donucen nastoupit do auta   a ocitl jsem se na Strahově.Aspoňtak se tomu místu říká. Zde mě radostně uvítali, ale mě zajímalojediné. Svalitse na zem a zaujmout polohu spací, což mi vydrželo tak dvě hodiny. Ponabránísil jsem začal opět ukazovat svoji energii. Což jsem předevšímprojevoval svou tohou vše zajimavé prozkoumat, takže jsem paničcečástečně bráníl ve vykonávání její brigady. Pro názornou ukazkupřikládám několik svých aktivit: běhání po chodbě spojené s veselýmštěkotem (bylo to pěkně slyšet), hra na honěnou s obrovským smetákem aveselé provokování kolemdoucích. Samosebou tyto činnosti mě troškuvyčerpaly, takže jsem si opět pohodlně ustlal, a probudil jsem se vokamžiku, kdy si pro mě přijel páníček, aby moji společnou návštěvu s paničkou ukončil a odvezl mě do mého domova.

Páníčekmikoupil další 3 kg Puriny, sem  moc rád, protože jsemu něj v práci jedl nějakej blaf, až mi z toho bylo blbě a tožrádlo mě zase postavilo na nohy, že sem pořádně prohnal2,5 letou fenku americkýho kokršpaněla. dlouho mě zase páníček nevážil, tak ani nevim kolik mám.

Dneskase mi povedla velmi dobrá věc. Paničce topřišlo docela k smíchu, ale páníček už tak velkým nadšenímneoplýval. No,abych to zkrátil. Když si moji páníčkové připravují postel, tak se musíotevřítúložný prostor, kde jsou umístěny peřiny a polštáře a prostěradla. A jájsempovažoval za dobrý nápad tam vlézt. Bylo to pěkně měkoučké a mě tomožnápřipomnělo ten spacák, takže jsem spustil svůj malý vodopád. Paničcebylopodezřelé, co tam dělám, takže mě přistihla při činu. Přišlo jí tokomické, alepak si uvědomila, že mě musí pokárat, abych to náhodou někdyv budoucnu nechtěl zopakovat.  

Vše se odehrálo tak rychle, až jsem pomalu nestačilzírat. Páníček a panička začali kolem poledne uklízet jako diví,zatímco já jsem si dával odpolední siestu. Naložili spoustu věcí doauta plus těch mých pár švestek a jelo se směr Prachov. Jízdu jsem jakovždy prospal. Drápat jsem se začal pouze v tom případě, pokud mojipáníčkové měli tendence zastavit, odejít pro něco někam a nechat mě samotného v autě.

No, co říci o mém novém bydlišti, okolí bylo celkemfajn, hlavně ta kamínková cesta mě zaujala a přišlo mi velmi zajímavév ní hrabat a hrabat, až to po mě páníčkové museli zase dávat dopůvodního stavu. Nevím, proč taková námaha, když mě to místo neustálepřitahovalo, takže to dělali do kolečka. Pak přijel majitel, prohlásil o mě, že jsem trhač. Považuji to za vtip . Následovalo ubytování a první badatelská cesta a bohužel(to platí spíš pro páníčka) i obdivné poznámky, kterým neuniknu, ať užpřijedu nebo doťapkám po svých kamkoliv na návštěvu. Nejhorší snad jsouti, co dělají takové to mlaskaní pusou, když je neuznám za vhodnýobjekt k prozkoumání, a myslí si, že přiběhnu na potkání. Dostaljsem novou přezdívku, a to maxipes Fík podle toho psíkaz večerníčku. Ten je ale mnohem větší než já, takže nemám tušení,kde na to přišla. Zřejmě ta věc, co promítá pohyblivé obrázky, zkresluje Cesta nebyla dlouhá, ale překvapil jsem své páníčky, protožeschody vedoucí Císařskou chodbou pro mě nepředstavovaly takovou zátěž,jak si původně mysleli. Přesto jsem neunikl nošení v náruči.Mimochodem podle poznámek mých páníčků jsem vypadal velice šťastně,nadšeně jsem běhal pln energie a vše prozkoumával. A musím prásknout nasvého páníčka, že neumí zrovna moc dobře běhat, protože ten držkopád,co předvedl, stál za to. Jinak to bych nebyl já, abych se nepředvedl.Ráno po mě byla nalezena loužička v předsíni našeho pokoje. No jo,co mám ale dělat? Dveře si přece sám neotevřu a nějak jsem možná bylnesvůj z toho nového prostředí, takže to bylo raz dva. Jinak umímnový kousek, a to skákat na postel. Je to tam měkoučké a to se mi moclíbí, ale jak říkám, co mám rád já, nemusí potěšit páníčky, pořád mě vyháněli

Jinakaleprocházky přirodou byly fajn a klidně bych je opakoval častěji. Chodíse totiž po takovém měkkém písčitém povrchu, a to je pohodička. I kdyžtakovýma klasickýma pěšinkama, co se tam hojně vyskytovaly, takénepohrdnu. To je totiž uplně něco jiného něž ve městě. A navíc jsem připrocházkam náležitě ocenil jedno středisko, kde kromě lidí mysleli takéna nás pejsky. Bylo zde totiž připraveno svěží občerstvéní v podoběmisky s čerstvou vodou. I když moji páníčkové v tomto ohledu na mě nezapomínají a nosí mi láhev s vodičkou.

Musímsi postěžovat nasvéhopánička a paničku, nejprve mi slibujou procházku polesoparku a nakonec z toho nebylo nic    Možnáby neškodilosituaci trochu více přiblížit pro ty nezasvěcené,že. Skončila totiždřív než začala. Přerušil ji  vydatnej deštík. Codeštík, vlastněliják. Takže během několika vteřin se z nás staly třizmoklé slepice.Páníček se to snažil brát s humorem, že prýuž má dokonalou představu ozmoklé slepici, když vidí mě. Taková urážka   .
 

Pozn.:Umím chlemstatvodičku ztakovýho kamene, ze kterého pomocí nějakéhomechanismu teče vodička atu já rád... Pěkně si na ten kámen vyhopnu ačekám, až se objeví voda.Dřív sem pil vždycky z ruky, kdy mi pániček udělaltakovou mističku apanička mi tam z láhve lila přísun tekutin. To užpraktikuju jen na výletech, kde takové novinky nejsou.

Jednoumě ráno čekalo nemilépřekvapení. Kolega, se kterým můj páníčekjezdí dopráce, měl v autě nalezence. Byl to 1 roční zlatý labrador.Celou cestumě utiskoval a já neměl čas dospat to, co bych ještě potřeboval. Lezlza mnou i na přední sedadlo, kam jsem se šel schovat   před tím obrem, ale marně.  Páníček i jeho kolega měli problém ho udržet   nazadních sedadlech. Konečně jsem dorazili do práce, doufal jsem, že alespoň tady budu mít   trochuklidu, ale páníček mě tady zavřel a šel ven za tou velkou obludou.   Vůbecse mi nevěnoval, jen mi nadával,že ho neposlouchám, a divíte se mi, když na mě kašle?? Páníček sekonečně vrátil, ale vůbec si se mnou nehrál, začal pracovat,   tose mi taky moc nelíbilo, tak jsem byl pěkně naštvanej ,a začal jsem mu okusovat boty. Jak sitoho všimnul, hned mi vynadal. Asi víte jak mi muselo bejt. Páníčekzase někam odběhl a ani piškot mi nedal, tvářil se hrozně přísně. Posvém návratuse mi snažil vysvětlit, že musel honit tu obludu, co už podruhé utekla.No,moc sem mu nevěřil. Ale za chvíli jí přitáhli k nám a už zase bylo poklidu.Ten hroznej usurpátor mi vychlastal vodu z misku a strašně mě pakoslintal.No proste hrůza. Musel sem to snášet, protože ta obluda byla přece jentrošku větší, naštěstí se jí rychle zbavili, a já sem si mohl jítkonečnělehnout. Ale páníčkovi jsem to jen tak neodpustil, nebavil jsem se s nim celý den.

Nevím,co to mého páníčka popadlo, ale rozhodl se, že po dnešníprocházce v lesoparku jdu nekompromisně do vany, jelikož jsem se o něcomoooooc "ošklivého a smradlavého" ušpinil.. Paničku samozřejmě požádalo asistenci. Určitě moc dobře tušil, že by mě samotného nezvládl. Umímbýti dosti zákeřný, pokud se mi provádí něco, co je mi, jak se říká proti srsti, i když je to pro dobro věci.

Závěrečnéshrnutí: moje první a ve skrytu duše doufám poslední setkání s nádobou, které mí páníčkové říkají vana.

Pozorhlášení! A to dosti důležité, takže mu věnujte náležitoupozornost. Prostě mi to nedá a musím se pochlubít svou šikovností. Vevěku pěti měsíců jsem při provozování své potřeby zvedl nožku. Páníčkové jsou na mě hrdí . Zatím to ale není úplněautometický, ale každý z vás jistě zná to přísloví, že každý začátek je těžký.

Rozhodljsem se svoji dnešní story pojmenovat titulkem vhodným pronoviny:  Dobrodružství s pamlskem. Dnešní den byl totiž veznameníukrývání předmětů. Dostal jsem od paničky pamlsek na usmířenou. Podlouhé době jsem byl opět odsouzen k nucené samotě, netrvala sicecelých osm hodin, ale dvě hodiny bohatě stačily. Ale zpatky k tématu.Místo abych si na něm pochutnal, začal jsem hledat co nejvhodnější místo. Skutečně zapeklitý oříšek . Nejprvemoje volba padla napostel. Pěkně jsem to zahrabal do deky a čumáčkem ještě decentněuhladil. Bohužel má činnost nezůstala bez povšimnutí. Panička skrýšobjevila. Tak jsem začal hledat další.  Tentokrát jsem sivybral roh u skříně. Jenže ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem to zahrabat ,  tenkoberec prostě nešel nijak upravit. Ze zoufalstvíjsemspustil svůj štěkot. Panička byla hned u mě, aby mi pomohla. Jednodušemůj úlovek něčím zakryla. Gesto to bylo hezké, ale mně to stejněnedalo. Řekl jsem si, že své štěstí zkusím potřetí. Tentokrát jsemdosáhl jistého stupně spokojení, pamlsek jsem čumáčkem zasunul mezi jakousi mezeru u postele. A konečně měla má dušička klid a já se mohl v klidu věnovat jiné činnosti.

Potkaljsem svého vzdáleného příbuzného. Aspoň to říkala ta jehomajitelka. Jednalo se o jakési plemeno, které se kdysi v dávnéminulosti prohánělo s mými předky zajíce, protože jako správnípříznivci bíglů víte, že jsme původně byli chování pro hon zajíců, cožv současné době je už zakázané. Byla to fenka a shodou okolností se jmenovala Berta, což mě pobavilo. Jmenuju se totiž Bert.

Při nakupování na trhu (teda aby bylojasno, já sem nic nenakupoval, to páníčkové šli pro zeleninku) jsemshodou okolnosti narazil na jednu mooooooooooc zajimavou psí slečnu. Ahádejte, co byla zač? Nevíte. Nebudu samozřejmě dlouho napínat, a tosladké tajemství vám rád prozradím. Byla to "Cooky" - tříměsíčníštěnátko bígla. V rámci možností jsme se vesele pustili do seznamováníformou hry. Škoda jen, že jsme se nemohli pořádně proběhnout někde na paloučku, což prakticky nebylo možné,. Nikde žádný v blízkosti nebyl .   Takžejsme skotačili kolem paniček a motali se do vodítek.Taky dobrý způsob. Kolemjdoucí se nad námi nezapomněli rozplývat, jakjsme krásní pejsci, ale to je jen taková malá poznámečka. Panička"Cooky" si mimochodem postěžovala, že si s její fenečkou nikdo nechcehrát a že jsem vlastně první pejsek, kterej projevil zájem. Tomu se miani nechce věřit. "Cooky" se mi mooooooooc zamlouvala. Já těm psůmnerozumím. I když je pravda, že ne každej hafan, se kterým se chci seznámit, se tváří přívětivě ne-li nadšeně.

No, není zrovna mým zvykem si na něcostěžovat, ale o tomtonepříjemném faktu se prostě zmínit musím. Jak už jistě všichni víte,chodím na lekce základní  poslušnosti. To není žádná novinka, že.Každý taky ví, že se cvičí v určitém prostoru, který je k tomu určen, očemž se v tomto případě mluvit nedá. Přijedeme klasicky ve stejnouhodinu na místo konání, ale tam probíhaly nějaké psí zkoušky, takže jsme nemohli ani dovnitř.

Jen taková vsuvka pro zajímavost. Páníček si všiml nějakého auta, kterýbyl originální v tom smyslu, že měl bíglídekorace jako např. samolepka na kufru, nějaká stínidla na okna apod., z čehož usoudil, že se zřejme jedná o příznivce bíglů Pokud ktomuale mohu něco říci, tak když jsem je osobně potkal i s tim jejichbíglem, tak ho hned postavili do latě. Pořád mu říkali "nesmíš" apod. aani poznámku ke mně neutrousili. To se mě tak trochu dotklo, ale nebylo to tak tragický. Chápu, že měl před sebou zkoušky aoni jistě chtěli, aby měl co nejlepší výsledek.

Bohužel ty jejich zkoušky se nějak protáhli, takže ve dvě hodiny, kdyžse sešla celá naše partička a udělala se prezentace, vydali jsme seúplně jiným směrem, než jsme čekali. Přiblížím ... nebyl to cvičák, alenějaká louka poblíž, která nebyla nijak vymezená. Pár metrů od ní senacházely koleje a uprostřed zase cesta pro lidi i jejich vozidla.Super podmínky na cvičení. Na začátku nás čekalo opakování. Hned naúvod to bylo přivolání a povel "KE MNĚ". Já soutěžil s tou fenkouvlčáka od té chytré paní a vyšel jsem z toho jako vítěz. Páníčkasamosebou byla vyslána několik metrů ode mě a měla si mě zavolat. Noněpříběhl jsem hned. Pustili jsme se do psích hrátek, ale pak jsem siuvědomil své povinnosti a vyrazil jsem jako první ke své paničce. Cožse o mé soupeřce říct nedalo. Ta následovala mou stopu a teprve nahrozby cvičitele nabrala směr panička. Takže jsme vyrovnaní. Minule jsem něco podobného udělal totiž já.

Teď si vzpomínám, že jsem zapomněl uvést jednu podstatnou změnu ...necvičíme totiž už ve skupinkách jako poprvé, ale tentokrát už několiklekcí všichni dohromady. Naše smečka se rozrostla o jednoho loveckýhopsa (takovej černobílej fešák, má podobný zájmy jako já tj. poletujícílístečky, odbíhání za stopou a neustálé rejdění čumákem u země, abynáhodou nepropásl něco zajímavého), pak je tu ještě Natálka (dostinervozní fenka, pořád kňučí a hlasitě se projevuje), Arnie neboliArnošt (ten má v oblibě sýry) a určitě ještě jeden vlčák. No Nátálka snámi dlouho nezůstala, její panička nevydržela zřejmě s nervama, taknás předčasně opustily. No nevím, jestli to byl dobrý nápad, ale nadruhou pan cvičitel povídá, že pokud není páníček naladěn na cvičení,nemá se do něho raději vůbec pouštět. To jen tak na vysvětlenou. Ale zpět k dnešní hodině.

Po přivolávání na různé způsoby, následovaly povely "K NOZE" (též vrůzných variantách), ale to mi pořád moc nejde, navíc si nesedám přímok noze, takže pan cvičitel paničce názorně ukazoval za moji asistence,jak to dělat pořádně. Ale mě se tedy moc nechtělo..... takže budeme to muset vylepšit . Další problém byla chůze u nohy, zasesem byl použitjako názorná ukázka a moje panička byla pokárána, že je na mě mochodná.  Pokud k tomu mohu něco dodat, tak bych řekl, že to není na škodu . Ale slibuju, že se budu snažitdělat pokroky. K této částiještě patří "K NOZE" s různými obraty jako je např. o devadesát stupnůdoprava či doleva nebo úplné otočení. V tom mám taky trochu zmatek, alenení to nejhorší. Chybami se přece "pejsek" učí. Co se týče povelů"SEDNI" a "LEHNI", tak ty podle mého názoru zvládam velmi dobře. Alednes jsme se učili i nový prvek, a to APORT. Velmi veselá záležitost .Obdržel jsem pochvalu. Jako moje aportovací věc posloužil můj oblíbenýplyšový hroch, který mě provází od mého příjezdu do mé budoucí rodinky,takže to pro mě bylo atraktivní. Panička zavolala "APORT", já sevyřítil, uběhli jsem asi šest kroků, já ho ulovil a hrdě si ho nesl apanička se o něj se mnou přetahovala. Takže to bylo celkem fajn.Ostatní pejsci měli většinou klacíky, což prý není ta nejšťastnějšívolba. Proč, tak po tom nepátrám, i když to pan cvičitel vysvětloval.Tuto srandu máme ve volných chvílích opakovat maximálně třikrát, apokud se nám to nepovede, tak to proložit něčím, za co nás páníček může pochválit. Takže sedni nebo lehni to jistí . No co ještě říci, takzase na další hodině. A doufám, že tentokrát to bude probíhat klasickyna cvičišti, jinak to bude zase hektický, protože jak říkala panička, byla cítit taková napjatá atmosféra.

Pozn.:
Mimochodem nedá mi to, abych neutrousil malou poznámečku. Chyrápaní s fenkou vlčáka měla dnes ještě jeden problém. Její fenečka děláto samé hopsání co já, což mě překvapilo, protože jsem žil v domění, že je to jen moje specialitka.